Závod, na který si netroufne kdejaký trénovaný běžec. Štafetový běh o 360 kilometrech podél řeky Vltavy. Upřímně? Chtěla jsem svou účast zrušit. Jenže se ve mně praly obavy se zodpovědností kapitánky, která dala tým dvanácti lidí dohromady. A navíc mezi pořadateli byli moji účastníci celoročního kurzu “hodnotový leadership”. Jednoduše řečeno jsem nechtěla svou neúčastí nikoho zklamat, přitom jsem nebyla přesvědčená, že to zvládnu. Brzdila mě totiž dost mizerná fyzická kondice. Byla jsem pacientkou v nemocnici, kterou čekal VLTAVARUN už za dva měsíce a musela jsem nějak nabrat sil. Rychlou přeměnu z pacientky až po běžící závodnici vám začnu popisovat na jednom romantickém večeru.
Výhled z nemocničního pokoje byl omračující. Překrásně barevné červánky nad Špilberkem. Cítila jsem naprostý klid, snad i blaho a vyrovnanost. Upřeně jsem sledovala západ slunce. V ten moment pro mě nic jiného neexistovalo. V hlavě bylo naprosté prázdno. Opiáty konaly své dílo. Čím jsem si zasloužila soukromý pokoj s okouzlujícím výhledem?
Jednalo se o oddělení intenzivní péče v Brně. Měla jsem to štěstí, jak mi sdělil chirurg, že jsem se stala výjimečným jedním případem z tisíce, u kterého se zákrok operujícímu nepovede. A tak jsem na druhý den musela podstoupit opravnou operaci. Stálo to jen několik litrů krve, osm kilo váhy a hromadu strachu, co se mnou bude. Během pouhých tří dní se z veselé Báry stal zesláblý, vystrašený a hladový přízrak.
Spousta lidí mě popisuje jako optimistku. Možná jo a projevilo se to v momentě, kdy jsem si uvědomila svou výjimečnost: „nestane se to každému, heč.“ Pro snazší zvládnutí průseru bylo asi lepší, že se to nestalo typickému pesimistovi. Řekl by třeba: „Druhá operace? To mě tam znovu ani neposílejte. S mou smůlou to nemá cenu!“
A tak opiáty byly vysvobozením od bolesti a starostí po dvou operacích. Byla jsem natolik zesláblá, že jsem se nedokázala ani posadit. Natož vstát a udělat několik kroků do koupelny. Vypadala jsem jako bílý duch. Přítel mi řekl, že v životě neviděl děsivější osobu. Povzbuzující, že? 🙂
Ani další lidé mě nepoznávali. To byl případ i mladé sestřičky, se kterou jsem si povídala nejčastěji, třeba o cestování. Zážitků mám až až, ale vybrala jsem pro ni jeden z Thajska: byli jsme s přítelem jediní dva běloši na malinkatém ostrůvku. Přijeli sem prestižní fotografové zvěčnit místní resort. Měli krásné fotky, ale téměř bez lidí. A tak nás pod slibem večeře a hezké památky uprosili k večernímu pózování při západu slunce. Sestřička tomu nevěřila a chtěla vidět důkaz. To nebyl problém na mobilu ukázat. Jenže si tu osobu na fotkách nedokázala spojit s mým vzezřením v nemocnici. Co si budu nalhávat, nebyla jsem úplně ve své kůži. Tím se dostávám k věci.
Jak jsem se vyhecovala z nechodící mrtvolky až ke startovací čáře závodu? Popíšu vám fígle, které obvykle sdílím na kurzech o sebedisciplíně a mně samotné dost pomohly.
1. Trénovat postupně – kaizen
Co je opravdu důležité? Hlavně to nepřepálit ze začátku. Byla jsem dříve zvyklá posilovat a sem tam zaběhnout kolem pěti kilometrů. Jenže VltavaRun je větší výzva: 3x deset kilometrů uběhnutých během dvou dnů, bez dostatečného spánku, za odpoledního silného slunce i chladivého deště, za tmy i za rozbřesku. Pro někoho to může znít jako procházka růžovou zahradou. Jenže sama jsem velmi nepravidelně běhávala jen v podmínkách, které mi vyhovovaly. Neřadily se mezi ně blátivé klouzající cesty ani temné noční hodiny. Navíc během pohybové pauzy v nemocnici a týdnech rekonvalescence doma moje svaly ochably. A tak jsem v tréninku využila metodu KAIZEN. Je to jednoduché samurajské pravidlo. To říká, že jestli chceš zvládnout pokořit sebevíce náročnou a zdánlivě nepokořitelnou horu, dokážeš to, když jdeš vytrvale po malých krůčcích.
Jak vypadal můj kaizen? Prvním krokem bylo extrémně pomalé šourání se po chodbách nemocnice. Pochopila jsem přitom, proč podél nemocničních zdí je všude zábradlí. Bez přidržování se bych neušla ani metr a připomínalo to spíš závod šneka. Po dvou týdnech následovaly malé procházky po zahradě. Později několikakilometrové procházky. A následně čtyř kilometrový pomalý běh. Když jsem zvládla i ten, zkusila jsem si pár kilometrů přidat. Nejvíce jsem uběhla 11 kilometrů na jeden zátah. Repete bylo až na závodě.
2. Slavit malé úspěchy
Pomáhalo mi slavit drobné úspěchy. Potřebovala jsem udržet svou motivaci a odhodlání. Tudíž jsem nečekala až na závěrečnou odměnu v podobě darované medaile a šampaňského na konci závodu. K tomu by vůbec nemuselo dojít, kdybych neměla radost z každého drobného milníku. Třeba z první procházky v lese. Z prvních uběhnutých kilometrů bez žádného zastavení. Měla jsem průběžně radost z každého drobného překonání sebe sama.
3. Mít parťáka
To se ví, že ve dvou se to lépe táhne! Jenže si představte mou situaci. Celý měsíc před závodem jsem byla v lázních. V místě, kde byli lidé s vozíčkem, berlemi a chodili strašně, strašně pomalu. V takovém místě se parťák hledá složitěji. I tak světe div se, povedlo se. Skamarádila jsem se se 70letým Jirkou. V mládí hrával profesionálně hokej za Ostravu a později byl jejich trenérem. Ačkoliv se mnou nemohl trénovat kvůli překážejícím berlím po operaci kolene, každý den se mě ptával: „Tak co, Barborko, uběhla jsi dneska aspoň sedm kilometrů? Ne? No tak to po večeři musíš dohnat!“ Byl skvělou podporou. Sice si z toho dělal neustále srandu, ale pomáhal mi. Nebyla jsem v tom sama!
4. Nepřehlížet příležitosti
Mám v plánu každý den pohyb? Výborně. Nemusí to být fixováno jen na fitko, minuty strávené na žíněnce a běhání v přírodě. Pokud se potřebuji dostat do kondice, mohu využít jakoukoliv příležitost. Jen ji nepřehlédnout. Na sobě jsem vyzkoušela konkrétní příklad: trénovala jsem na běžecký závod, ale v dubnu 2017 nečekaně nasněžilo, hrozně foukalo a venkovní podmínky byly komplikovanější. V lázních většina lidí jezdila výtahem. Nachytala jsem se, jak si ho automaticky přivolávám taky. A kvůli tomu jsem téměř přehlídla příležitost chození po schodech. Nadchlo mě to a začala jsem je vyběhávat místo trénování venku. Párkrát jsem běhala i v podzemním tunelu, ale to bylo fakt z velké nouze o nedostatek zimního oblečení.
5. Plánovat metodou AŽ/TAK
Co je častý problém? Aktivitu si naplánovat. A nejen to, dokázat si poručit a poslechnout se. Aby se mi náhodou nestalo, že si večer povím „zítra je taky den“. Jenže si den na to povím „Dneska zase nic? Tak zítra.“ Pomohlo mi jednoduché pravidlo, které vyzkoušeli behaviorální vědec Peter Gollwitzer a jeho kolegové na skupině narkomanů (1), se kterými pracovali v léčebně. Jedná se tedy o skupinu lidí, u kterých se při nástupu do léčby projevuje slabá vůle. Tím pádem je pro ně těžší si cokoliv poručit a poslechnout se. Požádali je, aby během dne napsali svůj životopis. Slíbili, že jim ho pomohou zkontrolovat a vylepšit, ať jej mají k dispozici při znovuvykročení do pracovního života. Polovinu osob požádali, aby si vytvoření životopisu naplánovali stylem Až (něco) …, tak (něco)… Například: Až po obědě dojdu na pokoj, tak si uklidím stůl a začnu psát životopis. Druhou polovinu nijak neinstruovali. U skupiny, která využila toto jednoduché pravidlo k plánování, 80 % lidí životopis odevzdalo. Z druhé poloviny, která si aktivitu nemusela nijak rozplánovat, bohužel nikdo neodevzdal. Pravidlo Až/tak je účinnější než pouhé formulování záměru nebo akčního plánu. Intenzivněji se totiž zaměřím na určitý čas nebo okolnost, kdy mám učinit požadovaný krok.
A tak jsem toto pravidlo zkoušela neustále. „Až se vrátím z poslední procedury, tak se převleču do sportovního a vyběhnu ven.“ „Až půjdu na oběd, tak si nepřivolám výtah a půjdu po schodech pěšky.“ „Až se mě zeptají holky, jestli s nimi půjdu na kafe se zákuskem, tak jim řeknu, že si zákusek neprosím.“ (Nesměla jsem se přece při trénování furt nacpávat 😊)
6. Připomínat si své PROČ
Co jsem si neustále musela připomínat? Přece důvod, proč jsem se na závod přihlásila a proč to nesmím vzdát. V mém běžeckém týmu bylo dalších 11 lidí, kteří se na závod těšili. Nechtěla jsem být nejslabším článkem, který jim pokazí radost z pohybu. A hlavně tu byl Jirka B. a spousta jeho kolegů z top4sport, kteří závod připravují. Během jednoho víkendu pořadatelé vůbec nespí, zajišťují hladký průběh akce ve dne v noci, za deště i pálivého slunce. A to s obrovským nasazením, úsměvem, a ještě mají sílu na povzbuzování druhých. Jsou prostě skvělí! To se z video sestřihu nevykouká, to se musí zažít.
A co závěrem?
Huhůůů, opravdu jsem běžela! Pocity během VltavaRun jsou neskutečné. Lidi se vlastně dobrovolně ničí a nezúčastněným nad tím zůstává rozum stát. Každý uběhne alespoň třicet kilometrů během necelých 30 hodin. Je unavený, špinavý, mokrý, hladový a přitom strašně šťastný. To velké překonávání svých limitů se totiž děje za všudypřítomné podpory, silného týmového ducha a obrovské euforie. S neznámým běžcem jsme se třeba ve 4 ráno vzájemně povzbuzovali doběhnout poslední tři kilometry. Za cílovou čárou si mě s čelovkou na hlavě našel a děkoval, že to díky tomu nevzdal. Kdo zažil Vltavarun, ví své! Já to hlavně doběhla. Splnila jsem si svůj závazek závod zdárně dokončit a nepokazit to týmu. Překonala jsem tak sama sebe a z toho jsem měla obrovskou radost!
PS: Pokud si to čte náhodou někdo z pořadatelů, tak to výborné šampaňské v cíli a medaile pro každého mi udělaly taky radost 😉
Autorka článku: Barbora Vacková
Zdroj:
(1) Cialdini, Robert B. Před-svědčování: Revoluční způsob, jak ovlivnit a přesvědčit. 1. vyd. Brno: nakladatelství Jan Melvil Publishing, 2016. 404 s. ISBN 978-80-7555-014-9 Str. 149–161, 283-284
